Historie rybníkářství

Je zřejmé, že vzhledem k charakteru reliéfu a klimatickým podmínkám patřila Drahanská vrchovina vždy ke krajinám chudým na větší vodní plochy a toky. Proto již v době tzv. velké kolonizace se v těchto územích zakládaly rybníky – na statcích biskupských a klášterních již v druhé polovině 13. století, na zboží světských pánů a rytířů počátkem 14. století, ve druhé čtvrtině 14. století byly rybníky běžným jevem i na většině velkostatků. V této době vznikají i rybníky na Vyškovsku. Důvodů k jejich budování bylo několik:

• Středověké zemědělství bylo zaměřeno na rostlinnou produkci, nikoliv na živočišnou, tudíž ryba byla každodenním jídlem prostého i urozeného člověka. Vodní toky, původní zdroj ryb, však s narůstající hustotou osídlení nestačily zásobovat obyvatelstvo regionu rybami.
• Nouze o vodu. S narůstající hustotou osídlení rostl chov dobytka a tím i spotřeba vody. Nejstarší dochované zprávy o vodohospodářském významu rybníků jsou uvedeny v listině z roku 1344 vydané olomouckým biskupem Janem Volkem – zakladatelem kláštera benediktinek v Pustiměři.
•   Zřizování rybníků souviselo také s hromadným budováním vodních mlýnů a nezbytných náhonů.

Předpokládá se, že od poloviny 14. století docházelo k rozvoji rybníkářské specializace, o níž jsou první zprávy zaneseny v urbáři statků olomouckého biskupství. Rozlišovány byly:

• Rybníky kaprové sloužící k odchovu ryby vážné.
• Rybníky pomocné: plůdkové (k odchovu kapřího plůdku), rybníky třecí (k získání kapřího plůdku).

Tato specializace vedla k zakládání velkých rybničních ploch. Již od konce 14. století se v historických listinách setkáváme s názvy kategorií rybníků: velké (zde byla vysazována násada) a malé rybníky. Budování velkých rybničních ploch vrcholí v 15. a 16. století. Výnos z rybníků byl v této době na velkostatcích hlavním zdrojem příjmů, živočišná výroba byla stále velmi omezená. Velká výnosnost rybníků souvisela zejména:

• S nízkými náklady vynaloženými na udržování rybníků, což se odvíjelo od povinnosti poddaných robotovat.
• S bezpečným odbytem ryb. Poddaní museli povinně odebírat ryby z panských rybníků.

Listinou z 26. června 1613 olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn osvobodil vyškovské měšťany od povinnosti odebírat ryby z biskupských statků. Tato povinnost přecházela na obchodníky s rybami. Zrušení povinnosti odběru ryb poddanými bylo předzvěstí poklesu rybniční produkce zaviněné mj. také zanedbáním letnění a zimování rybníků. Starší maloplošné méně produktivní rybníky koncem 16. století zanikají nebo jsou dávány do pronájmu poddaným.

Dalším mezníkem v dějinách rybníkářství na Vyškovsku byla třicetiletá válka. Pusté rybníky byly po válce běžným jevem. Zanedbávalo se pravidelné letnění a zimování. Mnohé byly zaneseny naplaveninami. Panské dvory se začaly specializovat na produkci rostlinnou a živočišnou. Pro velké stavy skotu a ovcí bylo třeba pastvin, luk i polí. K tomu byly využívány plochy pustých a poškozených rybníků.

Přesto ještě v polovině 18. století bylo na Vyškovsku mnoho kaprových rybníků. Byla sem přesouvána dobrá kapří násada i z jiných biskupských panství, a dokonce i z Českomoravské vrchoviny, kde se hospodáři specializovali zejména na odchov kapří násady. Dominikální fase z roku 1750 evidovala mj. rybníky kaprové (viz přehled rybníků po obcích), avšak nezahrnula rybníky pomocné, jejichž systematický přehled z 18. století se tedy nedochoval. V poslední čtvrtině 18. století je likvidace rybníků doporučována i na Vyškovsku jako jedna z cest ke zvyšování hospodářských výnosů, takže na přelomu 18. a 19. století se vyskytují spíše výjimečně. Získaná plocha byla využívána panskými dvory nebo byla přidělena poddaným. Poslední ranou rybníkářství byla blokáda dovozu cukrové třtiny Napoleonem Bonapartem, která vedla k masivnímu pěstování cukrové řepy na těžkých a vlhkých půdách. Byly proto vypuštěny mnohé rybníky, na jejichž ploše se počalo s pěstováním cukrovky.

O existenci již zaniklých rybníků se lze dozvědět z kronik a starých map. Jejich polohu lze také vyčíst z leteckých snímků. Některé rybníky lze také identifikovat přímým čtením reliéfu krajiny (nejčastěji zachováním hráze). V době jarního tání se některé již dávno zaniklé rybníky dokonce znovu „napouštějí“ vodou.

První ucelena mapy Moravy vznikly v 2. polovině 16. století. V polovině 17. století vznikala známá Komenského mapa. Müllerovo mapování, ze kterého byly po celé 18. století odvozovány další mapy, je z let 1708 – 1712. V historii mapování území Moravy jsou nejvýznamnější Vojenská mapování, která byla prováděna z důvodů ekonomických (mapování půd, katastrů atd.) a vojenských (mapovat svoje i cizí území). V letech 1763 – 87 bylo provedeno I. vojenské mapování – Josefské, v měřítku 1:28 800. Byly zmapovány cesty (rozlišeny podle sjízdnosti), zděné budovy, kamenné mosty, pole, louky, pastviny a řeky. II. vojenské mapování – Františkovo bylo prováděno v letech 1809 – 1869. Jeho obsah byl shodný s mapami I. voj. mapování, přidány byly pouze výšky trigonometrických bodů. V letech 1870 – 1883 bylo provedeno III. vojenské mapování, v měřítku 1:25 000. Důležitým mapovým dílem jsou i mapy stabilního katastru, které byly vytvořeny v letech 1817 – 1843 a které jsou v měřítku 1:2 880. Je v nich přesně geometrické zaměření, parcelní čísla, evidence nemovitosti. Rozlišeny jsou tyto druhy pozemků: pole, louky, vinice, pastviny, zahrady, lesy, vody, neplodná půda. V současné době jsou veřejnosti dostupné tyto historická mapová díla na internetové adrese: http://oldmaps.geolab.cz/.

Dvě stě let poté, co lidé rušili rybníky na Drahanská vrchovině

Čtěte krajinu kolem vesnic a uvidíte řadu bývalých hrází zaniklých rybníků. Většina potoků, které zásobovaly rybníky vodou, byly v 70. letech minulého století zmeliorovány. V době jarního tání nestačí drenážní trubky odvádět vodu z krajiny. Voda teče po loukách či polích místy, kde bývala kdysi koryta potoků, u starých hrází se hromadí a dočasně vytváří hladinu rybníka.